Psíma očima – Falcův příběh

Narodil jsem se 5. 6. 1998 v malém bytě na Jižní Moravě mé mamince americké kokřici a taťkovi, který byl mnóhem mnóhem větší než maminka, ale také americký kokršpaněl. Žili jsme spolu se třemi bratříčky a dvěmi sestřičkami v malé ohrádce asi 5 týdnů. Když mi bylo 6 týdnů, tak mě postupně začali sourozenci opouštět. Když už jsme zbyli v ohrádce jenom já s bráškou, tak se objevila rodinka, která se mi líbila. Tak jsem si sedl na prostředek naší deky, udělal smutná očka a začal ji hlasitě přemlouvat, ať si mě vezme. Mluvil jsem na ně psím jazykem a vypadalo to, že mi rozumí a tak si mě chvilku po tom odváželi do nového domova. To se mi moc nelíbilo a probrečel jsem celou cestu. Plakal jsem celé noci, ale protože se mnou moje panička spala na zemi a často mě držela v náručí, tak to nebylo tak strašné. Přes den jsme si hráli, dováděli, já kousal do všeho, co mi přišlo pod zvědavý čumák. Musel jsem se toho spoustu naučit – jak se chovat v mojí nové smečce, jak neběhat přes silnici, jak se dělá „sedni“ a další povely, které bych měl v dospělosti znát, co se smí a co by se nemělo.

Psima ocima = medvedKdyž jsem trošku povyrostl, tak jsem zjistil, že se mi poslouchat moc nechce a možná bych si mohl také vydobít lepší místo ve smečce. Začal jsem na paničku zkoušet víc a víc triků, jak ji dokázat, že „Já“ jsem tady pánem. Mé neposlušností nebyl dán prostor a navíc mě velmi bavilo se učit hravým způsobem. Uměl jsem toho čím dál tím víc a byla to zábava. Od malička mě panička brala na procházku s koňmi, kde jsem rozvíjel nejen rychlost a kondici, ale také jsem honil zajíce na louce a srnky proháněl v lese. Mým nejoblíbenějším zvířetem, ale vždy byla a je myš. Zakládám si na jejich hledání, celé hodiny vydržím dolovat díry na louce = ono většinou mi stačí několik metrů čtverečních a vydržím tam i půl dne. Většinou ani sebedelší procházky nejsou dost dlouhé a tak vždy před příchodem domů přemlouvám paničku, ať ještě zůstaneme venku, že se mi domů nechce. Toto přemlouvání se stává zvykem a i když je to třeba Fali na loucejenom 10 minut navíc na čerstvém vzduchu. Mé „stávkování“ není projevem nelibosti bydlet v panelákovém bytě… jenom si velmi nerad myji tlapky ve vaně po každé procházce. Proto mám raději zimu s horami sněhu, nebo suché léto. To mě panička vždy ostříhá a já vypadám jak štěňátko, i když jsem už dospělý. Poznám, když prší nebo je mokro – to se raději ani nevzbudím k procházce. Vodu mám rád a už i plavu. Po mém špatném zážitku ze štěněcích let jsem trošku opatrnější kam se vrhám – mé první setkání s vodou byl skok z mola do hluboké vody – málem jsem se utopil, ale panička mě zachránila. Hold nikdo učený z nebe nespadl :-).

SONY DSCKdyž mi bylo 7 let, tak mě panička začala brát na tréningy agility. Učili jsme se skákat přes překážky, zdolávat houpačku i slalom, lézt tunelem – to mě tedy bavilo ze všeho nejvíc. Po několika tréninzích jsme vyrazili i na závody. Byla to zábava, protože když se mi parkur nelíbil, tak jsem si vybral podle svého…což mnohdy vedlo spíše k diskvalifikaci než k umístění, ale to nebylo tak podstatné. Horší bylo, že mě vždy dost rozptylovaly fenky v okolí a soustředit se na pořádnou práci bylo hodně složité.  Ale vždy jsme to spolu i přes tvrdohlavost mě vlastní zvládli. Panička to se mnou prostě umí – rozumí tomu co ji říkám i když nemluvím lidským jazykem. Je to skvělé. Z mnoha závodů agility i soutěží „o nejšikovnějšího pejska“ jsem si odnesl i umístění a pěkné ceny, na které jsem velmi pyšný.

SONY DSCKdyž mi bylo asi 10let musel jsem s agility skončit, protože mi jeden velký pes vykloubil nožku a začali mě bolet záda. Pořád mám srdce skokana, ale nožky už bohužel neposlouchají. Už se tolik nehoním, ale pořád zvládnu dlouhou procházku. Těším se dobrému zdraví, i když bylo v mém životě pár nemocí, které mě dost pozlobili. Vždy jsem se cítil neohroženě před auty a užívám si pohled z vysokých vyhlídek, barevné světélka ohňostroje si užívám – jsem malý, ale statečný. Jen paničce ze mě v nebezpečných chvílích vstávají vlasy hrůzou na hlavě.

Nikdy jsem nebyl moc psovsky-společenským psem – své známé pozdravím, ale na honění se s nimi či jiné psí hrátky moc nejsem. Když už ale s někým musím sdílet mé království (můj příbytek), tak jsem dobrý kamarád a vzor. Lindu (slečnu německého špice, která nebyla vychovávaná k poslušnosti) jsem naučil spoustu triků, běhat po polích, skákat přes výkopy a žrát to, co je v misce. Byli jsme super dvojka, i když jenom na pár měsíců. Linda se pak odstěhovala zpět na Slovensko, kde jsem ji ovšem mnohokrát byl navštívit. Trošku jsem ji záviděl domek se zahradou, ale svoji rodinu=smečku bych za nic nevyměnil. Byl jsem vychováván jako pes do nepohody a můžu statečně prohlásit, že svojí úlohu zdárně plním.

SONY DSCKaždé Vánoce se těším, že budu pod stomkem opět rozbalovat spoustu svých voňavých dárků…tedy nejen svych….rozbaluji dárky všem, vždy pomáhám s velkým nasazením i u dárků, které jsou méně odolné :-).

Teď mi je 15let a užívám si zaslouženého důchodu. Asi před rokem jsem přestal slyšet, ale toto mě ve volnosti nijak neomezovalo, protože agility výcvik mi dal výborné základy pro pochopení pokynů co jsou po mě žádány. Když se mi ještě nechce od nalezené stopy nebo dolování myšek, tak dělám, že nevidím a neslyším :-). Panička, ale přesně ví, kdy se mi ještě nikam nechce. Poslední dobou mě opouští i zrak, což je docela náročné nejen pro mě, ale i moji paničku. V šeru nebo neznámém prostředí se již neorientuji a tak je výhodou, že se můžu spolehnout na vodítko a vedení. Dokonce jsme se naučili poznávací znamení, když mi panička chce ukázat kde zvednout tlapku na obrubník chodníku a kde zase dávat pozor, protože je nerovnost přede mnou niže než bych očekával. Hm, a to si říkáte, že starý pes se novým kouskům nenaučí. Jak já nikdy neměl rád chození na vodítku, tak teď jsem za to vděčný.

IMG_0604Těším se na dalších spoustu akcí a děkuji za štěstí, které prožívám každý den, když jsem se svoji rodinou, která mi rozumí.