Dánskem kolmo aneb Závod Odense – Kodaň

Kolem DanskemStalo se vám někdy, že jste se rozhodli pro něco o čem jste již na začátku pochybovali, že to zvládnete? Říkali jste si, že je to „kravina“, že to přeci nemůžete uskutečnit? Všechno je možné – stačí chtít. Následující příběh bude pro vás doufám důkazem, že jde realizovat i zdánlivě nereálné nebo inspirací pro vaše další počínání.

V období dospívání člověk udělá více či méně nerozvážných kroků. Jedna z mých nerozvážností vedla na jednom plese k naražení páteře. Od toho dne jsem na kole skoro neseděla, protože každý otřes mi dal bolestivě najevo, že něco není v pořádku. Po zásahu úžasného chiropraktika (několik let po této události), mě záda konečně přestala tak výrazně bolet. Po tomto úraze drželo záda „v klidu“ předně sportování a jejich posilování.

Před pár lety přišel kamarád s návrhem, zúčastnit se v Dánsku vyhlášeného silničního závodu Odense-Kodaň. Prý se možná koná už naposledy. Několik nadšenců=nesportovců z okruhu mých známých o tomto nápadu začalo přemýšlet a nakonec se 7 z nás přihlásilo. Celý závod má délku 389 km, my se přihlásili pouze na poloviční vzdálenost 189 km. Skutečně potrhlý nápad od někoho, kdo na kole nejezdí a ještě mu to působí bolest, že ano? Ale jak to chodí, když opravdu něco chcete – jen jsem ten nápad vyslovila nahlas, tak jsem dárkem dostala „silničku“ (silniční kolo). Na tréning mi zbývali pouze 3 měsíce. Na kolo jsem si zvykala několik týdnů pouze krátkými vzdálenostmi. Záda, zadek i nohy měli možnost přivyknout nepoznanému. Vyměnila jsem auto/bus za kolo a každý den jezdila cca 25 km. Po tomto úvodním období se vše zdálo v pořádku, svaly se přizpůsobili, záda výrazně nebolela. Řídila jsem se příjemným pocitem z jízdy, který způsobil, že jsem se na další jízdu vyloženě těšila. Další fáze mého tréningu bylo zvýšit zátěž. Každý týden delší výlet 2 x 50km, společné tréningové jízdy s ostatními ve vyšším tempu, či 2x měsíčně cca 100 km vzdálenost. Byla jsem jediná holka z naší sestavy, takže si dokážete představit, že jsem ve většině uzavírala pole pelotonu. Dost mi vadilo být poslední, protože chlapi dokázali vyvinout velkou rychlost a neměli “slitovaní”. V této fázi proto neplanovaně přišel na řadu tréning vlastní psychiky. Nejspíš znáte stavy, kdy vás úplně pohltní panika a převezme vládu nad vašim “normalním” myšlením a chováním. Nebylo to lehké a pár jízd to trvalo. Velice pomohlo rozhodnutí, že „Jízdu si chci užívat. Dělám co mě baví a uvolňuje. Proto pojedu ve svém příjemném rozpoložení a stres nechci!

V den odjezdu do Dánska jsem si stále myslela, že nemám najeto dostatečné množství kilometrů. „Ale kdy budu skutečně připravená? Jak dlouho bych měla ještě „čekat“ než se do toho pustím?“ Na tyto otázky nebyl prostor.

Další den jsme stáli na startu. Bylo to vzrušující a napínavé, ale zároveň děsivé. Vyjížděli jsem v poledne tak, abychom se připojili k závodníkům, kteří jeli celou vzdálenost. Měli a mají můj obdiv. Závod vedl pěknou přírodou a vesnicemi Dánska, kam turista při svých výletech nezabloudí. Dánsko je poměrně rovinatá krajina, a proto nejvyšší překonané převýšení pro nás představoval most z Nyborgu. Jízdu jsem si užívala až do asi 150km, kdy přišla krize. Krize z „vyčerpání“. Mozek se začal soustřeďovat na vysílení, místo na krásu kolem. Ušil na mě nečekaně boudu :-(. V jedné minutě jsem musela zastavit, nemohla jsem se nadechnout a přicházeli myšlenky se slzami v očích, že závod vzdám. Tento závod jsem vždy považovala pouze za závod sama s sebou a motivací, že dokážu vše pro co se rozhodnu. Nebylo to snadné se přesvědčit pokračovat. Po  pár minutách odpočinku, hlava opět ustoupila a organismus chytl „druhý dech“. Závod jsem dojela v pořádku za 7 hod 33 min s pocitem výtězství a úžasného zadostiučinění. Byl to neskutečný zážitek sdílet závod spolu s profesionálními jezdci. Užila jsem si náročný, ale nádherný den plný objevů.

A mé ponaučení?

  • * Tělo poslechne, když se pro něco rozhodneme.
  • * Mozek pomůže k dosažení cíle, když ho ovládáme my (ne on nás).
  • * Chopit se velké šance znamená velkou výhru.
  • * Když něco opravdu chceme, tak to dokážeme.
  • * Zaměř pozornost na přijemné místo v okolí a soustřeď se na přijemný pocit.
  • * Ve sportu „Když máte pocit, že už nemůžete, ještě pořád můžete minimálně z jedné třetiny“.
  • * Mnoho bolestí je vědomě překonatelných.
  • * Vlastní psychiku dokážeme zvládnout, když nalezneme či známe ten náš správný způsob.
  • * Nečekej na chvíli, kdy budeš připraven/a na 100% – prostě do toho jdi.
  • * Osvoboď se od strachu a udělej první krok k vysněnému cíli.